Když jsem pracoval jako redaktor v tištěném magazínu, měli jsme v redakční radě jednoho kolegu. Otevřeli jsme diskusi o novém formátu reportáže. Řekl: „To je jednoduché. Podívejte se na ten americký model. Stačí ho okopírovat.“ Navrhli jsme upravit rubriku pro čtenáře, kteří nejsou z oboru. Prohlásil: „Trh to nepotřebuje. Všechno je jasné.“ Nemusím dodávat, že jeho jistota byla pro ostatní vysloveně vysilující. Vždycky měl hotovo. Řešení. Odpověď. Konečný verdikt. Tento typ lidí potkáváme všude – v práci, na sociálních sítích, bohužel i v rodině. Naučil jsem se na ně koukat jako na přirozený úkaz, jako na bouřku. Nemůžete ji zastavit, ale můžete se na ni připravit. A hlavně – můžete se rozhodnout, jestli budete stát uprostřed pole s kovovou tyčí v ruce, nebo raději počkáte pod střechou.
Zajímavé je, že fenomén „všechnovědů“ se v online prostředí jen prohlubuje. Prostor pro nuance se zmenšuje. Každá debata má mít vítěze a poražené, každý problém jednoduchý návod. Někdy člověk jen zoufale hledá místo, kde se řeší složitost bez apriorních soudů. Jako redaktor jsem si zvykl ověřovat zdroje. Když jsem takto pátral po platformách, které se věnují spíš analýze než jistotě, narazil jsem na stránky, jako je averzcz.com online. Zaujalo mě, že se tady nesnaží podat definitivní návod na všechno, ale spíš rozkrývat souvislosti. To je v dnešní době vzácnost. Není to o tom říct vám, co si máte myslet. Je to o tom dát vám podklady, abyste mohli přemýšlet. A to je základ pro jakoukoli smysluplnější komunikaci.
Proč nás jistota druhých tak irituje
Není to jen o tom, že ten druhý možná nemá pravdu. To bychom snášeli lépe. Problém je hlubší. Když někdo přednese svůj názor jako nezvratný fakt, vlastně nám tím říká: „Tvoje úvaha, tvoje pochybnost, tvůj čas na rozmyšlenou jsou zbytečné.“ Je to forma nezdvořilosti. Maří to proces myšlení. A myšlení potřebuje čas a nejistotu jako půdu potřebuje déšť. Když kolega v redakci s jistotou prohlašoval, že čtenáři chtějí jen krátké seznamy, okamžitě tím uzavřel diskusi. Už se nemluvilo o tom, *jestli* je to pravda. Mluvilo se jen o tom, *jak* ty seznamy udělat. Unikla tak spousta možností. Možná někteří čtenáři chtějí i delší příběhy. Možná by stačilo změnit strukturu. To už ale nešlo zkoumat.
Umění klást otázky, které otevírají
Jak tedy komunikovat s člověkem, který má na všechno odpověď? Za ty roky jsem si osvojil jednu metodu. Přestal jsem se ptát na „proč“. „Proč si myslíš, že to tak je?“ je pro „všechnověda“ pozvánka k monologu. Místo toho začínám otázkami, které začínají slovy „za jakých podmínek“. „Za jakých podmínek by tvůj návod nemusel platit?“ „Za jakých podmínek by se dalo uvažovat i o jiném řešení?“ Tato malá změna je mocná. Nedává vám prostor k útoku na jeho pozici. Dává vám prostor k rozšíření celého hřiště. Často se stane, že dotyčný najednou přestane mluvit v absolutních kategoriích. Možná řekne: „No, pokud by neměli dostatek času, tak by to asi nešlo.“ A je to. První trhlina v monolitu. První příležitost pro skutečný rozhovor.
Když je lepší mlčet a nechat to plynout
Je ovšem pravda, že ne v každé situaci má smysl bojovat o prostor pro pochybnost. Někteří lidé potřebují svou jistotu jako opěrný bod své identity. Berou ji jako svůj sociální kapitál. V takovém případě jakákoli snaha o znejistění je vnímána jako útok. Pak je podle mého názoru čestnější a méně vyčerpávající strategií prostě nechat být. Naslouchat, přikývnout a jít dál. Není to pokrytecké? Možná. Ale čas je vzácný. A utkat se v bitvě, která se nedá vyhrát, protože druhý nehraje o pochopení, ale o vítězství, je plýtvání. V redakci jsem se s tím kolegou nakonec naučil pracovat. Vyslechl jsem jeho „jednoduchá řešení“, poděkoval a pak jsem šel a udělal práci po svém, s lidmi, kteří byli ochotni diskutovat. Někdy je ústup prostě taktickým rozhodnutím.
Jistota je často jen nedostatek představivosti maskovaný jako síla.
Co si z toho vzít pro vlastní komunikaci
Největší riziko kontaktu s „všechnovědy“ podle mého není, že nás rozčílí. Je to to, že nevědomky začneme sami mluvit jejich jazykem. Začneme na jejich kategorické výroky odpovídat stejně kategorickými protivýroky. Debata se změní na souboj dvou monologů. Tomu se musíme vědomě bránit. Nejlepší obranou je vlastní příklad. Mluvit otevřeně o tom, co nevíme. Sdílet více než jedno možné vysvětlení. Používat slova jako „zpravidla“, „často“, „mohlo by to být“. Není to známka slabosti. Je to pozvánka ke spolupráci. Ukazuje to, že druhého člověka berete jako partnera v hledání, ne jako protivníka v souboji.
Komunikace s lidmi, kteří na všechno mají jasno, je cvičením v trpělivosti a sebeovládání. Někdy z ní vzejde nový pohled. Častěji ale slouží jako zrcadlo, které nám ukazuje, jak *ne*chceme sami přemýšlet a jak *ne*chceme komunikovat. A to je nakonec také užitečná lekce. Naučil jsem se díky ní vážit si těch chvil ticha mezi názory, nejistoty v hlasu kolegy a prostoru pro otázku, na kterou ještě nikdo nemá odpověď. Právě tam se totiž často rodí to nejzajímavější.
- Místo „Proč?“ zkuste otázku začínající „Za jakých podmínek…?“
- Rozpoznejte, kdy jde druhému o vítězství v debatě, a kdy skutečně o hledání.
- Nenechte se vtáhnout do zrcadlové komunikace plné kategorických soudů.
- Chraňte si svůj mentální prostor a čas. Ne každá bitva stojí za to.
- Věnujte vědomou pozornost tomu, jak sami vyjadřujete nejistotu. Je to dovednost.